Na zpěváka, skladatele, spisovatele a také herce Nicka Cavea dokonale pasuje zprofanovaný přívlastek „kultovní“. Píše se o něm, že je „poslední opravdová rocková hvězda“. Možná je také trochu pozér, což ovšem patří k věci. Ale každopádně nemá daleko do geniality.

Životopis Nicka Cavea by vydal na román. Z australského zapadákova se vypracoval na přední osobnost světové kultury. Prošel si drogovým peklem a doslova ošidil vlastní smrt. Žil v londýnských squatech, v Západním Berlíně i v Brazílii. Nechal se romanticky zmítat osudovými láskami. Byl publikem a kritikou vychvalován do nebes i zatracován do nejhoroucnějších pekel. Jeho písničky jsou všechno jiné, jen ne snadno poslouchatelné a prvoplánovitě hitové - přesto se líbí širokým vrstvám publika. Nelze v jediném článku zachytit všechny podoby Nickovy rozervané povahy ani celý záběr jeho tvorby. Podívejme se tedy alespoň na pár střípků ze života výjimečného bouřliváka.

NEZVEDENÉ DÍTKO NICK
Nicholas Cave se narodil 22.září 1957 v malém australském městečku Warracknabeal. Že nepůjde o lecjaké dítko zjistili jeho rodiče, povoláním učitelé, velmi záhy. Nick byl velmi přemýšlivý a inteligentní. Projevil se i Nickův hudební talent. Malý „andílek“ už od útlého věku prozpěvoval v kostelním sboru, zde má původ asi i pozdější Nickova posedlost náboženskými tématy. Ale především se Nick vybarvil jako nezvladatelný, tvrdohlavý výlupek.

Nejprve Nick provokoval jen z vrozeného temperamentu. Ale pak se začal vědomě vzpouzet necitlivým snahám o výchovu. „Ošklivý svět“ ho prostě nechápal. Když mu bylo dvanáct, jeho dětské kázeňské prohřešky vyvrcholily vyloučením ze školy. Pedantští rodiče se domnívali, že blahodárný vliv na synkovo chování bude mít umístění do přísné internátní školy v Melbourne. Ale kampak na Nicka. Mladík si tu vysloužil pověst rváče a provokatéra. Ale také vynikajícího studenta literatury a výtvarného umění. Zamilován do tvrdé hudby, založil tu i první kapelu. A našel dost příležitostí k testování účinků alkoholu, cigaret a marihuany a k vybrušování černého smyslu pro humor. K překvapení pedagogů se výtečníkovi Caveovi podařilo úspěšně odmaturovat a začít studovat výtvarné umění na vysoké, ze které ho ovšem kvůli jeho nekomunikativnosti a negativismu vyloučili o dva roky později. V hudebním snažení však Nick neustal. Píše se rok 1976 a do Austrálie právě vtrhla vlna punku. Nickova punková kapela dostala jméno The Boys Next Door (Kluci od vedle).

NICKOVA BOUŔLIVÁ LÉTA
Nástup punku Nicka nadchl. Nový styl dokonale korespondoval s jeho tehdejšími nihilistickými názory a dekadentní stylizací. První vystoupení kapely The Boys Next Door byla pouhou přehlídkou chaosu, ale jak se věhlas divoké party šířil a přibývaly nabídky ke koncertování, získávali nevycválaní samouci muzikantskou jistotu. V roce 1979 spatřila světlo světa jejich první deska. Brzy ovšem dosáhla kapela všeho, čeho na omezené australské scéně se svým stylem dosáhnout mohla. A přes záruku vyprodaných sálů začaly nabídky k vystupování zase ubývat: majitelé klubů se oprávněně obávali výtržností doprovázejících veřejné produkce skupiny. Navíc se v posledních měsících množily problémy jednotlivých členů. Zatčení za rvačky, vandalismus nebo pobuřování byla na denním pořádku.
Krutě ironická událost, přesně v duchu Caveových písňových příběhů, poznamenala tehdy další Nickův život. Nezvedený synátor zase jednou zavolal z policejní stanice ztrápené matce, aby za něj složila kauci. Při té příležitosti oznámila policie paní Caveové smrt jejího manžela při autonehodě. Nick si do sbírky životních traumat přidal neurovnaný vztah s otcem. Zatím řešil malé smutky nepochopeného učitelského dítka agresivitou, nyní přidal do svého repertoáru ještě deprese a sebemrskačství.
Bylo jasné, že v Austrálii už Nickovi a spol. pšenka nepokvete. Následující krok se zdál být zcela logický a již dříve ho prověřila řada australských kapel. Na radu manažera se Nickova skupina, nyní přejmenovaná na The Birthday Party (Narozeninový večírek), přesunula do Anglie.

DIVOKÝ NAROZENINOVÝ VEĆÍREK
Ovšem Británie o avantgardisty z Vidlákova nejevila zájem. Úspěch dosažený v Austrálii tu neznamenal nic a The Birthday Party začínali vlastně od píky. Brzy došly peníze, naspořené ještě z australských honorářů. Hudebníci se protloukali všelijak. Většinou bydleli po squatech a jídlo krali. Když někomu přišel od rodičů šek na přilepšenou, investovali peníze do drog. Tehdy už Nicka doprovázela osudová láska Anita Lane. Snášela s ním - i od něj - dobré i zlé. Zlého podstatně víc. Pár se rozcházel a scházel, miloval na život a na smrt a k smrti nenáviděl. Love story z hororu.
Nakonec se kapele podařilo získat jistý kultovní statut. Jenže návštěvnost koncertů a prodej desek zatím nebyly dostačující na to, aby se muzikanti v Británii uživili. Novináři si dělali z Nickových výroků legraci a kritiky rozhodně nepěly jen chválu. Koncem roku 1980 se Nick a spol. vrátili do Melbourne. Domácí publikum přivítalo navrátilce nadšeně. Hudebníkům se zvedlo sebevědomí a další výpad do Británie o rok později už dopadl lépe.
Na podzim 1981 se uskutečnil i první pokus o americké turné. První dva koncerty pořadatelé ukončili předčasně, produkce The Birthday Party se jim zdála nezvladatelná. Což mělo za následek zrušení několika dalších vystoupení, ale i ohromné zvýšení publicity. Australské divochy chtěl teď vidět každý. Amerika přinesla Nickovi i jedno osudové seznámení. S avantgardní zpěvačkou a umělkyní Lydií Lunch učinil Nick první krůčky na poli literárním. Napsali spolu několik šokujících jednoaktových divadelních her, které později vyšly ve sbírce Kink Ink (Král šmírák). Lydia se přestěhovala za Nickem do Londýna a Anita Lane byla dočasně odložena do čekárny Caveových lásek.

Během následujícího evropského turné došlo k dalšímu osudovému setkání. Nick poznal charismatického berlínského kytaristu Blixu Bargelda. Navíc ho uchvátilo inspirativní kulturní prostředí tehdejšího Západního Berlína, vzdálené snobské namyšlenosti londýnské umělecké smetánky. Cave neváhal ani chvíli a provedl další kotrmelec. Přestěhoval se do Berlína a kdo z kapely nechtěl za ním, letěl přes palubu. V roce 1983 už je skupina personálně přestavěna a jmenuje se Nick Cave And The Bad Seeds (Nick Cave a Zlé sémě). Po Nickově boku od těch dob věrně stojí spřízněná duše Blixa.

PO VLASTNÍ OSE DO PEKLA
V inspirativním prostředí Západního Berlína se Cave pustil do horečné práce. První deska vydaná pod hlavičkou Nick Cave And The Bad Seeds a nazvaná From Her To Eternity (Od ní na věčnost, 1984) měla do rockově-šansoniérské zahloubanosti pozdějších Nickových opusů ještě daleko. Nahrávku nejlépe charakterizuje slovo „nervní“. Nicméně kritika byla nadšena příklonem k volnějším skladbám s epickými texty. Všestraně nadaný workoholik Nick začal pracovat i na realizaci svého velkého uměleckého snu napsat román. Vznikly první črty k próze And The Ass Saw The Angel (A uzřela oslice anděla). Zároveň se prohloubila i Caveova závislost na heroinu. Nick sice učinil slabý pokus o odvykací kůru, ale výsledkem byly jen zvýšená agresivita a rostoucí stihomam. Pověst „posledního rock’n’rollového hrdiny“, vydávajícího všechno své umění během krátkého sebedestruktivního záblesku geniality, kterou kolem Nicka vytvořil senzacechtivý tisk, se postupně změnila na pověst feťáka, neschopného dotáhnout svoje nápady do konce. Z miláčka kritiky se opět stal fackovací panák.

TVORBA JAKO OČISTEC
V polovině 80. let zažil Cave na vlastní kůži, jaké to je stát se obětí změny módy. Jeho hudba se najednou zdála kritice pozérská a prázdná. Cave nahrával o to usilovněji. V období mezi nahráváním a koncerty pracoval na scénáři k filmu Ghosts... of the Civil Dead (Duchové civilně mrtvých; „civilní smrt“ je právnický termín pro „ztrátu všech práv žijící osoby“), naturalistickému snímku z vězeňského prostředí. Doslova posedlostí se mu stalo psaní románu. Odmítal vycházet z bytu, zapomínal jíst, „kalorie“ doplňoval zvýšenou spotřebou whisky. Schovával se před přáteli. „Jen se vžívám do pokřivené psychiky svého románového antihrdiny,“ vymlouval se. Únavu „řešil“ amfetaminy.

Smluvní podmínky a nedostatek peněz donutily Cavea vyrazit na turné. Koncerty se změnily v sérii průšvihů, vrcholících Nickovým zatčením v New Yorku. Při nákupu drog zpěváka načapala policie a poslala na dva dny do vazby. Množily se i Caveovy problémy s policií v Berlíně. Nakonec Cave Berlín opustil a přestěhoval se zpět do Londýna, kde doufal nalézt úkryt před slídícími novináři, fanatickými obdivovateli a hlavně věřiteli z řad dealerů drog. Jenže v Londýně se ihned dostal před soud za držení heroinu. Vyvázl s podmínkou jen díky slibu, že se podrobí ústavnímu léčení.

FEŤÁKOVO VYKOUPENÍ
Album Tender Pray (Něžná modlitba, 1988) konečně ukončilo dobu neúspěchů. Kritika ho ve vzácné shodě označila za mistrovské a stejný názor měli i fanoušci, kteří zajistili Nickovi a The Bad Seeds dosud největší komerční úspěch. Nahrávka ve srovnání s předchozími tituly hýří pestrou paletu nálad. Melancholické klavírní balady se staly silnou zbraní Nickova repertoáru.

Téhož roku byl návyku zbavený Cave schopen dokončit i osudovou románovou prvotinu A uzřela oslice anděla. Z příběhu němého, nenávistí okolí pokřiveného chlapce Euchrida je doslova cítit Caveova snaha očistit se, vyvrhnout vnitřní tíseň, najít rozhřešení. Ale motivy nekončícího deště, špíny, krutosti a násilí nejsou pouze do sebe zahleděným propíráním autorovy duše, ale i ukázkou opravdového literárního talentu. Zaujme práce s jazykem, třeba dokonale účelné střídání slangu s biblickou mluvou. Nebo zdánlivě mimoděčné, leč výstižné črty psychologie postav. Někomu může negativistický román způsobit šok, ale zároveň může pomoci povznést se nad vlastní marasus. Ostatně lavní téma, lidskou neschopnost vidět věci na první pohled zřejmé a tím pádem nemožnost vyrovnat se s nimi, vyjadřuje už název odkazující na biblický příběh o Balámovi.

ZKLIDNÉNÍ BOUŘLIVÁKOVO?
V minulém desetiletí se s Nickem udála postupná změna. Nepočítáme-li chvilkové excesy, vyplývající z jeho impulzívní povahy, dokázal si život uspořádat. Ruku v ruce s tím šlo i zklidňování hudebních výpadů, takže mohlo dojít i k dříve tak nepravděpodobnému spojení osobností jako Cave a Kylie Minogue, které přineslo celosvětový hit Where The Wild Roses Grow. Ne že by se Nick stal všelidově přístupným zpěváčkem televizního typu. Ale rozhodně přerostl omezení avantgardy. Z pozice vyzrálého šansoniéra dokáže oslovit přemýšlivé publikum různých kategorií, aniž by slevil z umělecké kvality. Na aktuálním albu Nocturama si najdou oblíbenou píseň jak milovníci Nickových baladických poloh, tak příznivci přímočarých rockových vyznání.

Co říká na své současné zklidnění sám Cave? „Snažím se být lepším. Pomáhá mi v tom moje žena (Susie Bick, pozn. aut.), moje děti a hlavně práce. Kdybych přestal dělat to co dělám, nebyl bych ani dobrým manželem a otcem. Ale chce to řád. Mám pracovnu, ve které trávím velkou část každého dne, a v ní jen klavír a židli. Sedím u klavíru a skládám.“ Tvůrčí idyla? Vypadá to tak. Ale těžko říci, který z běsů či která z Múz v budoucnu věčně neklidného a nevyzpytatelného génia Nicka posedne.

Nick Cave ve filmu
Krom zmíněného snímku Hillcoata a Englishe The Ghosts... of the Civil Dead, pro který Cave nejen psal část scénáře a hudby, ale kde se představil i jako talentovaný herec, jsme ho mohli vidět i v kultovním (jak jinak) filmu Wima Wenderse Nebe nad Berlínem (Himmel Über Berlin). Cave s kapelou zde víc než jen podkládají scénu z nočního klubu. Nickův herecký talent můžete posoudit i ve filmu Johnny Suede nezávislého režiséra Toma DiCilla.

http://www.nickcaveandthebadseeds.com

ZPĚT