INDY & WICH – The time is now

Už se u nás stalo jakýmsi zvykem, že hudební fanda rád spí. Nesleduje, co se děje a místo aby reagoval na nový podnět když nabírá na síle, začne ho registrovat, až když je všude kolem, jako spící surfař, kterého probudila vlna, jenž se přes něj právě přelila a kterou už nikdy nedopádluje. Že jde hip hop nahoru není věc neznámá a poslední roky (množné číslo znamená tedy nejméně roky dva) je více než zřejmé, že jde o fakt a ne zbožná přání jeho přívrženců. Při pátrání po zásadních kapelách, které u nás hip hop vytáhli z předměstí hudebního ghetta až na výslunní zájmu, narazíme na partičku Indy & Wich velice záhy. V popředí pomyslného pelotonu českých rapových kapel se totiž vyskytuje od počátku kariéry a je na něm dodnes. Pokud jste o nich neslyšeli a při rozhovorech vašich známých nad oblíbenými kapelami nasazujete při zmínce Indy & Wich dobrácký výraz asijského trhovce, možná byste mohli zkusit začít přeladěním ze sto a jedné varianty jediné rádio stanice na rádio s jedničkou v názvu a pak pokračovat ve čtení tohoto článku. Sednul jsem si s Máňou a Andreasem u Etiena ve studiu Jižák, který je pro Vypálený Pražský Štýlo tím, čím Jižní Bronx pro hip hop v Americe. Wich tu dolaďuje své debutové producentské sólo album, Etien vaří čaj, uvelebujeme se na balkoně a čučíme na Jižák. Máňa kamení, Indy filozofuje a ohromuje znalostí slovníku cizích slov a Sochůrek vše prokládá potřebnou dávkou humoru jak se postupně prokousáváme příběhem kapely, která může být vším, jen ne indiánskou čarodějnicí.

Zkouška mikrofónu 1, 2, 007

Story, jejíž počátek už kluci „říkali milionkrát“ se začala odvíjet už před deseti lety jako kamarádství na jejich předchozí hiphopové štaci – graffiti. Nebýt jistých „průserů“, mohlo to tak i zůstat a jejich hudební talent nemusel nikdy vyjít najevo, jenže stalo se. Jejich poslední panel ještě nesmazali, ale stresem zničeni použili Indy MC & DJ Wich prvně hudbu a rým jako svůj výrazový prostředek někdy roku ’98, na což Indy vzpomíná po milionté a první: „Máňa začal hrát a bylo evidentní, že mu to jde a chce se tomu věnovat a my s Lafskim, kterej tenkrát breakoval, zůstali tak trochu na ocet. Celý to vzniklo jako parodie. Nás ta muzika bavila, ale nikdy bysme si nemysleli, že bychom se tomu mohli věnovat nějak profesionálně. To vyplynulo až postupem času.“ Jsou z Prahy, centra dění a jak sami s pokorou přiznávají „náš úspěch částečně stojí na nedostatečný konkurenci a že jsme byli ve správnej čas na správným místě“ a mají z části pravdu. Bez pochyb mají talent, o kterém skromně mlčí, ale onen timing pro ně opravdu nemohl být lepší. Těžko si totiž v dnešní konkurenci kapel představit trpělivost posluchače, který nadšeně čeká, co se vyklube z kapelky, jejíž lídr stojí na prvním koncertě na Sedmičce k publiku zády, protože se stydí jako Jim Morrison. Jenže to jsou kdyby, jedna generace hiphopových kapel v Praze tehdy právě končila (WWW, Coltcha, 6 Polnic) a vše na svých bedrech nesl papa Ori. Díru a potřebu po další výrazné partičce, reprezentující Matku Stověžatou tedy vyplnilo trio Indy & Wich. Trio? Ano, není to překlep, druhý MC – LA4 patří do party od samého začátku, i když se nikdy netlačil do jejího názvu a stran jmen na něho odkazuje až název jejich později vydaného debutového alba My 3… Ono je také potřeba připomenout, že v době začátků, kdy se krom prvních rýmů vymýšlel i název kapely a Indy se styděl před svým publikem, byl na tom Láva ještě hůře a Andreho jen nesměle zdvojoval. Do formy, jakou později předvedl třeba v hymně od PSH – “Praha“, jenž ho i s jeho ráčkováním a značkovým flow vyhoupla mezi nejlepší MC’s u nás, měl tehdy King rak velmi daleko. Kapel, které si užijí svých pět minut slávy je ale vždy více než těch, které po sprintu prvního hitu dokáží přejít na maraton alb a neztratit přitom dech. Pro Indy & Wich znamenal po začátečnickém nadšení ze samotné možnosti hraní druhý dech a první opravdový kopanec kupředu jejich vinylový singl - vůbec první novodobý hiphopový singl na scéně, jenž označují za první zásadní přelom kariéry: „Asi jako pro každou kapelu je zásadním přelomem, když něco oficiálně vydá. Pro nás tedy singl “Pohyb nehybnýho / Individuál“, vydanej v roce 2000 u BBARÁKu. Od toho se začali odvíjet koncerty, o který nám lidi začali sami od sebe volat. Už v tý době jsme chtěli natočit nějaký demo, ale nakonec se rozhodli, že bude lepší vydat až rovnou album, na kterým jsme začali makat.“

Spojený východ raz, dva

Ještě než ale mělo očekávané album spatřit světlo světa, čekali kapelu další neméně zásadní zastávky na nahrávací trase. Když vyšla kompilace East Side Unia, byl to manifest. Důkaz, že něco jako česká hiphopová scéna v kontextu hiphopu ve Východní Evropě existuje První deska pro domácí hiphopery přímo od hiphoperů, bez prostřednictví major labelů – důkaz, že si nejen musíme, ale i chceme „vydávat svý desky na svým labelu“ a hlavně zmrtvýchvstání PSH. East Side Unia číslo II našla svého hlavního hrdinu v DJ Wichovi, který svou produkcí (“Intro“, dvě pecky pro vlastní partu Indy & Wich – teplý “Léto“ a nadupaný “Dema nemá téma“ a česko maďarské kolabo Oriona s klukama z Firmy – Dimenziók“) ukázal, že umí nejen krutě skrečovat a bodovat v DJ battlech (2.místo na Hej Pane Diskžokej), ale že se díky němu konečně můžeme odnaučit šilhat a slintat po tom, co dělají kluci v Polsku. Náznak rozvíjejícího se producentského talentu navíc dostal záhy možnost potvrdit na ploše celého alba. Shitnes, do té doby zodpovědný za sound party okolo Oriona, včetně bomby “Penerský dezert“ se totiž odebral na odpočinek a tak dlouho ohlašované debut album od PSH svěřili produkčně Wichovi. Je bez debat, že za následný úspěch desky Repertoár patří Máňově hudbě lví podíl. Tou dobou už je nejuznávanější ikonou domácí školy new schoolové hiphopové produkce, na postu, který se mu podařilo dobít během neuvěřitelně krátké doby a ani zasloužený vavřín uznání na sebe nenechá dlouho čekat. Jako první český hiphoper si totiž odnáší domu prachožroutskou sošku od České akademie populární hudby – Anděl, i když je na ní napsáno „DJ mix roku“, všichni ví, za co ve skutečnosti je a Máňa k ní skromně říká: „Určitě bylo dobrý, že si toho lidi všimli… V něčem mi to mohlo pomoci, ale na druhou stranu se tím nikde nechlubím.“ Pokud jste jeho nehrané rozpaky viděli, víte, že je opravdu posledním, kdo by si hrál na superhvězdu. Spontánní kalbu, již na následném rautu mezi kravatami bez hlav i páteří a pohlaváry domácí pop music bez uší rozpoutala parta ze Sedmičky tenkrát v jednom časáku popsali jako: „když jsem viděl, jak tam kalí okolo Wiche parta ze Sedmičky, tak to celé nějak tak dostalo smysl“.

1, 2, 3

…jako my tři bratři - tak začíná jeden z nejchytlavějších refrénů debutového alba Indy & Wich – My 3, vycházejících po nažhavení dvojicí singlů (“Pohyb nehybnýho / Individuál“ a “Cesta štrýtu / Hlasuju proti“ spolu s PSH), zmiňované kompilaci ESU II, či účasti na debutu domácích Mohykánů PSH. Píše se rok 2002, Indy zakládá vlastní label – Mad Drum Records a zlatá kniha českého rapu může vesele popsat další list a potvrdit statut Indy & Wich jako „druhé nejlepší kapely na scéně“. Nezastavitelný hiphopový boom v těchto momentech podle Indyho kulminuje a ona „generační“ výměna probíhá vedle postů aktivních kapel i mezi posluchači. Indy jde ve své teorii úspěchu I&W ještě dál: „V roce 2002, kdy nám vyšla deska, ta situace přesně kulminovala. Odrůstala jedna generace a dorůstala další. Myslím, že je to i seriózní námět na nějakou sociologickou studii.“ Pokud se dají pohledy většinou tak rozporuplné jako jsou názory a reakce na desku od kritiky i posluchačů u několika málo titulů shrnout do množiny s nálepkou „nadšení“, patří My 3 od Indy & Wich rozhodně mezi těch několik vyvolených. Nekončící šňůra koncertů, fakt, že se pro mnohé sávají synonimem českého rapu, či první místo v anketě o album roku jednoho z nejvýraznějších domácích hudebních časopisů… A co je sympatické? Ani tehdy kapela nezapichuje nos do nebes: „Jsi rád za každou dobrou kritiku, ale vždycky je to v prní řadě o lásce k muzice a ne o lásce k leštění trika.“ Už velmi záhy má totiž kapela poznat i další oblíbené posluchačské vlastnosti. Vypadá to, že stejně jako množství obohaceného uranu má svou kritickou mez, při jejímž naplnění dojde k řetězové reakci, je to podobné i s fandy. Když zjistí, že jejich zalíbení určitou kapelou není dostatečně výjimečné a že je to řadí do příliš veliké skupiny lidí podobného vkusu, jsou schopni bez dalšího důvodu obrátit o sto osmdesát stupňů. Kapela si snaží udržet odstup, ale už z vzkazů „internetové diskuzi, která hovno svede“ ze skladby “V jazycích propleteni“, jenž je k nalezení na kompilaci From Amsterdam To Praha, a tedy zjevná potřeba „odpovědět a reagovat“, je jasné, že se jim to úplně nedaří. Řevnivost a battlování mezi domácími kapelami, ještě včera u nás nevídanou věc asi nejvýstižněji komentuje Etien: „Dřív nebylo o co se hádat. Model skautská parta. Drží při sobě, protože nepřítel je všude kolem, ale pak už to jde najednou ven a není co dělat. Dřív makali všichni dohromady proti zbytku světa, zatímco teď vylejzáš ven a dokazuješ světu, že jsi lepší než tvůj fella.“

1, 2, 3, LA4, DJ Wich

Krom zmiňovaných koncertů a skladby na kompilaci z Amstru do Prahy se parta kluků ze štrýtu lehce odmlčela a nechala posluchače čekat na nový matroš až do podzimu 2003, kdy vydali nový singl “Ještě pořád / Originalny Pilsner“. Tak, jako znalce potěšilo hostování Elda z Polských Gramatik ale zarmoutila absence LA4, který se navíc nechal slyšet, že od kapely odchází a hodlá se nadále věnovat vlastní tvorbě. Kapitola (a jisté následování venku patrného trendu) sólo desek tedy byla otevřena. LA kvatro nesl kůži na trh s celkem úspěšným sólo singlem “LA Pro / Na světlo denní“ a na souvislejší sbírce materiálu, jenž by vydala na album, usilovně pracuje. Jeho parťák DJ Wich už je se sólo deskou hotov. Vychází právě teď, jaký lepší název jí dát, než Time Is Now. Producentské album, jenž podle mého opět zamíchá historickým pořadím zásadních hiphopových desek made in Czechoslovakia. Se smetánkou domácích MC’s na majku, prvně doplněných o hosty kalibru Promoe ze Švédských Looptroop, či rovnou amíků K-Otix je DJ Wich připraven na zkoušku ohněm a i když není nikdy úplně spokojen, cítí, že je na své cestě za dokonalým beatem zase dále, než byl minule: „Udělám novou věc, jsem s ní spokojenej, přijde mi perfektní a když si jí poslechnu za měsíc, vím, že není a že mám zase co dohánět.“ Pokud čekáte revoluce a experimenty, živé nástroje, či kdovíco, možná budete zklamáni, když vám řeknu, že deska znamená „jen“ gramofon, samply a MPC. Když si ale desku poslechnete, zjistíte její rozsah a rozmanitost, smysl pro detail a úroveň zpracování, jenž si nezadá s deskami zpoza oceánu, možná se vaše nadšení zvětší. Každý z hostí si vybral beat podle gusta, proto je paleta zvuků bohatá a táhne se od cukrkandlového R&B přes boom bap klasiku a strikci až ke spacey horroru. Hudebně navozenou náladu samosebou sledují i texty, jejichž rozmanitost není o nic menší: „Ptali se mně, jestli vím, o čem bych to chtěl mít, ale já měl plnou hlavou beatů a jak to dát dokupy, natož abych se jim ještě psal s textama.“ Wichova produkce je jediným pojítkem skládajícím z jednotlivých střípků zajímavou mozaiku… Možná jeho dosud nejzajímavější, protože bez pout omezeného počtu hlasů a pohledů vlastní kapely mohl vlastně poprvé naplno ukázat, co všechno si můžeme představit na druhé straně rovnice „beaty od Wiche“.

Tři, co jsou zase dva

A dál? Dál už to znáte i vy, kdo považujete Oriona za nejlepšího MC ve Východní Evropě a přitom nedokážete sestavit ani top 5, protože krom Indyho vám žádní další v paměti neuvízli. Od alba My 3 už uteklo hodně vody, „tři co jsou zase dva, ale furt in“ se ale rozhodně nerozpadli a se scénou se loučit nehodlají, naopak. Hned po sólo deskách se znovu zavírají do studia, aby promakali další storky kluků ze štrýtu. Naše sezení na balkoně ukončuje Indy pozitivní vizí: „Každej se našel v tom svým. Já dostal šanci realizovat label a protože jsem měl pocit, že by to nikdo nebyl schopnej udělat jak bychom si přáli, tak jsem do toho šel… Malinko mi to ubralo prostor na texty, ale zase jsem se od Máni naučil trochu o produkci. Ne, že bych byl geniální, ale baví a naplňuje mně to a dělám to prioritně pro sebe, než že bych mu chtěl nějak sahat do řemesla. Máňa se hodně rozvinul v produkci a Láva je takovej trueschooler, kterej má zapotřebí se k věcem vyjadřovat po svým. Deska ho možná nenaplnila, jak by potřeboval, ale myslím, že je zase bod, kde se scházíme a ten bod se blíží.“ Co si přát jako jejich fanda víc? Možná jen aby už byl prosinec 2005, na kdy je novotina Indy & Wich z předchozího září odsunuta a i když radost může trochu kalit zpráva, že LA4 má být jen host ve dvou až třech skladbách, poslouchejte na zkrácení čekání Time Is Now a než nová deska vyjde, budete mít dost času si na to zvyknout.

ZPĚT